Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3445/2019, ze dne 6. 12. 2019:
Nadto, napadají-li dovolatelé přezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska posouzení, zda zůstavitel v případě obou závětí výslovně projevil před dvěma současně přítomnými svědky, že závěti obsahují jeho poslední vůli, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že dovolatelé – navzdory vzneseným námitkám – věděli, jak a proč soud prvního stupně rozhodl (uvedl, jaké dokazování bylo provedeno, jaké konkrétní skutečnosti byly z jednotlivých důkazů zjištěny, a po provedeném dokazování dospěl k tomu, že „byť svědci závěť nečetli a neznali blíže její obsah, z projevu a přání zůstavitele jim bylo zřejmé, že se jedná o jeho poslední vůli a také že se na sepsanou listinu podepsal, což vzápětí učinili i přítomní svědci závěti“) a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil („pro naplnění zákonných předpokladů svědeckého osvědčení závěti ve smyslu § 476b obč. zák. je pak podstatné, že zůstavitel před třemi současně přítomnými svědky projevil, že závěti obsahují jeho poslední vůli a že tyto zákonné předpoklady byly v posuzované věci nepochybně naplněny“) [k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a k otázce výslovného projevu vůle podle ust. § 476b obč. zák. srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
