Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2625/20, ze dne 19. 1. 2021:
Stěžovatelka poukazuje na to, že zatímco dle § 476b občanského zákoníku z roku 1964 platilo, že u allografní závěti se svědci „musí na závěť podepsat“, nyní se v § 1539 odst. 1 větě druhé občanského zákoníku z roku 2012 stanoví toliko, že svědek „se podepíše na listinu obsahující závěť“. Podle stěžovatelky by se s ohledem na odlišnou formulaci a se zřetelem k respektování vůle zůstavitele měla nová právní úprava vykládat tak, že se absence podpisu svědků na allografní závěti nezpůsobuje její absolutní neplatnost. Stěžovatelka tak brojí proti výkladu podústavního práva, který pokládá za nesprávný.
Výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy v napadených rozhodnutích, nicméně nelze označit za projev svévole či libovůle a nelze jej ani označit za přepjatě formalistický. I komentářová literatura ostatně zastává názor, že svědci se musejí na allografní závěť podepsat (MUZIKÁŘ, M. § 1539. In: PETROV, Jan; VÝTISK, Michal; BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1509; ŠEŠINA, M; WAWERKA, K. § 1534. In: ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 130). Ústavnímu soudu tak nepřísluší do výkladu podústavního práva provedenému obecnými soudy zasahovat [srov. obdobně např. nález sp. zn. II. ÚS 23/03 ze dne 3. 6. 2003 (N 81/30 SbNU 257)].
