Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2026/2011, ze dne 19. 2. 2013:
Ohledně spotřebního společenství trvalé povahy jako jedné z nezbytných podmínek společné domácnosti odvolací soud – jak dále vyplývá z napadeného rozsudku – důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil (že z výpovědi svědka F. S. vyplývá, že „bylo rozlišováno, co bylo kupováno z finančních prostředků zůstavitelky a co z finančních prostředků S.“, když „pro S. nebylo z peněz zůstavitelky nakupováno nic“ a naopak potřeby zůstavitelky žalobkyně hradila z peněz zůstavitelky). Protože odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, nejsou shora uvedené dovolací námitky žalobkyně opodstatněné.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že spotřební společenství členů domácnosti nevylučuje, aby část příjmů jednoho z členů domácnosti tomuto členovi zůstala a ten s ní dle svého uvážení nakládal. Dovolatelka však přehlíží, že v řízení bylo prokázáno, že finanční prostředky žalobkyně a jejího manžela byly odděleny (rozlišovány) od finančních prostředků zůstavitelky a že zůstavitelka k úhradě a obstarávání společných potřeb (resp. potřeb žalobkyně a jejího manžela) nijak nepřispívala. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobkyně měla dispoziční oprávnění k účtu zůstavitelky, neboť pouze z této skutečnosti nelze dovozovat společné hospodaření.
Protože žalobkyně se zůstavitelkou společně neuhrazovaly náklady na své potřeby, nebylo potřebné v projednávané věci se zabývat otázkou, zda byla naplněna podmínka společného soužití žalobkyně se zůstavitelkou. Ani případné kladné vyřešení této otázky by totiž nemohlo zvrátit závěr, že žalobkyně nežila se zůstavitelkou ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu není dědicem zůstavitelky O. K.
Odvolacímu soudu lze sice vytknout, že opřel svůj závěr o tom, že se žalobkyni nepodařilo prokázat soužití se zůstavitelkou, mimo jiné o skutkové zjištění, že „zůstavitelka pobývala u žalobkyně a jejího manžela pouze omezenou dobu a většinu času trávila ve svém domku“ a že nebylo prokázáno, že by zůstavitelka zrušila domácnost „ve svém domě“ a vytvořila společnou domácnost se žalobkyní a jejím manželem „v jejich domě“. Závěru o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelkou ve společné domácnosti, totiž nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. Tento názor odvolacího soudu však nemohl mít vliv – jak výše uvedeno – na věcnou správnost závěru, že žalobkyně nežila se zůstavitelkou O. K. po dobu nejméně jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti proto, že nebyl naplněn (jak je zřejmé z výše uvedeného) jiný zákonný znak společné domácnosti.
