Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3332/2009, ze dne 14. 12. 2011:
Výslech svědků závěti v občanském soudním řízení je třeba samozřejmě odlišovat od situace, kdy svědky závěti by měly být osoby k tomu nezpůsobilé. Kdyby totiž vyšlo najevo, že u allografní závěti vystupoval někdo, kdo svědkem závěti nemohl být (zejména z důvodů uvedených v ustanoveních § 476e a § 476f občanského zákoníku), je závěť neplatná už z tohoto důvodu, aniž by bylo vůbec možné se zabývat také tím, zda je v ní obsažena poslední zůstavitelova vůle.
V projednávané věci soud prvního stupně hodnotil svědky allografní závěti datované dnem 25. 4. 2002 Ing. B. Ch. a Ing. J. V. jako nevěrohodné osoby, které neprokazují, že by závěť vskutku obsahovala poslední vůli zůstavitelky Ing. V. S. Uvedené hodnocení nelze – jak to učinil odvolací soud – zpochybňovat tím, že oba svědci „vyhovují kritériím ustanovení § 476e občanského zákoníku“ a že jejich „vztah k účastníkům dědického řízení není podle zákona rozhodný“. I když Ing. B. Ch. a Ing. J. V. nejsou osobami, které by nemohly být (z pohledu ustanovení § 476e a § 476f občanského zákoníku) svědky allografní závěti zůstavitelky Ing. V. S., a i když jejich vztah k účastníkům řízení „nemusí být nezaujatý“, byly jejich výpovědi před soudem, provedené podle ustanovení § 126 o.s.ř., významným důkazním prostředkem, jejichž náležité zhodnocení (podle ustanovení § 132 o.s.ř.) bylo nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. Uvedené platí v posuzovaném případě o to více, že jinými důkazními prostředky (včetně znaleckého posudku PhDr. Milana Nouzovského a legalizace provedené svědkem Ing. J. V. jako „pověřeným pracovníkem“ Obecního úřadu v H.) nebylo možné spolehlivě objasnit ani to, zda listina datovaná dnem 25. 4. 2002 opravdu obsahuje vlastnoruční podpis zůstavitelky. Se závěrem odvolacího soudu, podle kterého závěť ze dne 25. 4. 2002 není neplatným úkonem, proto nelze (zatím) souhlasit.
