Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3098/2011, ze dne 20. 3. 2013:
S názorem dovolatele, podle kterého se ustanovení § 476f občanského zákoníku nevztahuje na závěti pořízené podle ustanovení § 476b občanského zákoníku a podle kterého tedy mohou být svědky této allografní závěti rovněž osoby blízké závětí povolanému dědici, dovolací soud nesouhlasí.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že závětí povolaným dědicům, osobám, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona (zákonným dědicům), a osobám jim blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti; je tomu tak proto, že u těchto osob nelze – s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým tento majetek má (může) jako zůstavitelovým dědicům připadnout – vůbec předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné (srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 530/2001, který byl uveřejněn pod č. 81 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 2600/2005 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.12.2011 sp. zn. 21 Cdo 3332/2009). Závěry o tom, že svědky závěti podle ustanovení § 476b občanského zákoníku (stejně jako u závěti podle ustanovení § 476c občanského zákoníku) nemohou být závětní ani zákonní dědici a osoby jim blízké (stejně jako osoby nezpůsobilé k právním úkonům, osoby nevidomé, neslyšící, němé a ty, které neznají jazyk zůstavitele), zastává rovněž současná právní literatura (srov. zejména Fiala, J., Kindl, M. a kolektiv: Občanské právo hmotné, 2. upravené vydání, Plzeň 2009, str. 320, Švestka, J., Spáčil, J, Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv: Občanský zákoník II, komentář, C.H.Beck, 2. vydání 2009, str. 1450, Holub, M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, Linde Praha 2002, str. 648) a nejsou v rozporu ani s názory dřívějšími (srov. např. Holub, R.: Komentář k občanskému zákoníku, Právo dědické, Orbis – Praha, 1957, zejména str. 168-169).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že svědek závěti sepsané podle ustanovení § 476b občanského zákoníku nemusí vždy – na rozdíl od svědka závěti sepsané podle ustanovení § 476c občanského zákoníku – znát obsah závěti. Argumentuje-li tím dovolatel ve prospěch svého (výše uvedeného) názoru, neboť svědci závěti přece (protože nemusí znát obsah závěti) „nemohou závěť pořízenou podle ustanovení § 476b občanského zákoníku zpochybnit nepravdivým svědectvím“, přehlíží současně, že svědek obsah závěti může znát (a zpravidla ho zná) a že účelem svědectví u allografní závěti pořízené podle ustanovení § 476b občanského zákoníku je (v případě potřeby) spolehlivě a nestranně dosvědčit skutečnosti rozhodné pro posouzení platnosti závěti nikoliv (pouze) z hlediska samotného obsahu závěti, ale především z formálního hlediska (z hlediska splnění zákonem stanovených předpokladů pro pořízení allografní závěti).
Dovolatelem zastávaný názor nelze úspěšně dovozovat ani z judikatorních závěrů týkajících se pisatele allografní závěti (vyjádřených například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1883/96, který byl uveřejněn pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000), neboť na svědka závěti pořízené podle ustanovení § 476c občanského zákoníku jsou kladené jiné a podstatně vyšší požadavky než na osobu, která případně (na žádost zůstavitele) sepsala allografní závěť pořizovanou podle ustanovení § 476b občanského zákoníku. Ostatně, podmínkou platnosti závěti podle ustanovení § 476b občanského zákoníku není to, aby byla sepsána v přítomnosti svědků závětí nebo aby byla v přítomnosti svědků zůstavitelem podepsána; zákon vyžaduje pouze to, aby v (současné) přítomnosti dvou svědků zůstavitel toliko výslovně projevil, že sepsaná a podepsaná listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali. Může-li tedy být pisatelem allografní závěti pořízené podle ustanovení § 476b občanského zákoníku „kdokoliv“, nelze z toho činit žádné závěry ohledně požadavků na svědky této závěti.
Odvolací soud v projednávané věci tedy dospěl ke správnému závěru, že účast Š. H. při pořízení závěti ze dne 4.12.2008 jako svědkyně způsobila její neplatnost. Názor odvolacího soudu, že závěť je neplatná „jako celek“, však dovolací soud nesdílí.
Judikatura soudů dospěla k závěru, že, nesplňuje-li jeden ze svědků (pisatel, předčitatel) allografní závěti pořízené podle ustanovení § 476c občanského zákoníku podmínky vymezené ustanoveními § 476e a § 476f občanského zákoníku pouze ve vztahu k některému z více dědiců povolaných k dědění touto závětí, pak je závěť neplatná pouze v části týkající se tohoto dědice (§ 41 občanského zákoníku). Z povahy právního úkonu závěti (jako dědického titulu) totiž nevyplývá, že povolání jednotlivých dědiců k dědění nelze vzájemně oddělit, o čemž svědčí též ustanovení § 461 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého, nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona; nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2004 sp. zn. 30 Cdo 1765/2004, které bylo uveřejněno pod č. 88 ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Platí-li uvedený právní názor pro „formálně přísnější“ allografní závěť podle ustanovení § 476c občanského zákoníku, není důvod ho neaplikovat na „formálně méně přísnou“ závěť pořízenou podle ustanovení § 476b občanského zákoníku.
Vzhledem k tomu, že závěť zůstavitelky ze dne 4.12.2008 je neplatná jen proto, že jejím svědkem byla manželka dovolatele P. H. Š. H., nedopadá takový důvod neplatnosti na povolání dalších osob (H. B. a R. B.) za dědice zůstavitelky. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přesto dospěl k závěru o neplatnosti závěti jako celku. V této souvislosti soudům nelze nevytknout, že rozhodovaly ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 občanského soudního řádu jen o dědickém právu P. H., i když dospěly k závěru, že podle závěti ze dne 4.12.2008 nemohou dědit ani H. B. a R. B., a že v dalším řízení dovozovaly dědické právo H. a R. B. ze závěti zůstavitelky ze dne 26.10.1982, ačkoliv nebylo pravomocně rozhodnuto, že s nimi nebude jednáno jako s dědici zůstavitelky podle závěti ze dne 4.12.2008. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně ze dne 24.6.2010 č.j. 30 D 1206/2009-91, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí, a to spolu s akcesorickým usnesením ze dne 2.6.2011 č.j. 30 D 1206/2009-134 opraveným usnesením ze dne 20.7.2011 č.j. 30 D 1206/2009-147 (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012 sp. zn. 21 Cdo 3701/2010 a uveřejněný pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013), a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karlových Varech) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
