Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3074/2015, ze dne 22. 6. 2016:
Podle ustálené judikatury soudů pro závěr o dědické nezpůsobilosti není rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům odsouzen či nikoli; případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku smrti pachatele, promlčení, amnestie, udělení milosti. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán (srov. § 135 odst. 1 o.s.ř.) [k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 682/96; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, sp. zn. 24 Co 315/97, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3423/2011]. Jestliže však takové rozhodnutí vydáno nebylo, posoudí si soud tuto otázku sám jako otázku předběžnou (srov. § 135 odst. 2 o.s.ř.), neboť ze znění ustanovení § 469 obč. zák. nevyplývá, že by spáchání úmyslného trestného činu muselo být vždy prokázáno odsuzujícím rozsudkem.
Dojde-li mezi dědici ke sporu o to, zda je některý z nich dědicky nezpůsobilý, postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení § 175k odst. 1 nebo odst. 2 o.s.ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011, nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, sp. zn. 24 Co 315/97, publikované v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1998). Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř.; soud tedy přímo v řízení o dědictví „vyšetří podmínky dědického práva obou“ a dále jedná jako s účastníkem dědického řízení s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť soud v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti. Zákon soudu (soudnímu komisaři) v první řadě ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, aby se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „staly nespornými“. Zdaří-li se soudu (soudnímu komisaři) takováto dohoda a nebyl-li tím spor o dědické právo „odklizen“ také z hlediska jeho právního posouzení, postupuje se dále podle § 175k odst. 1 o.s.ř. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky rozporné, odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.
V projednávaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu J. N. a MUDr. J. K. nezbytné vyřešení otázky, zda tyto v úvahu přicházející zákonné dědičky byly dědicky nezpůsobilé ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák.
Z obsahu spisu (zejména ze „sdělení o trestních šetřeních souvisejících s úmrtím zůstavitele“ na č. l. 43 a z protokolu o jednání sepsaného dne 28. 1. 2014 JUDr. Petrou Habartovou na č. l. 112 a 113) vyplývá, že mezi J. N., MUDr. J. K. a Ing. J. N., CSc., vznikl spor o dědickou nezpůsobilost J. N. a MUDr. J. K., když Ing. J. N., CSc., namítl nezpůsobilost J. N. a MUDr. J. K. dědit s ohledem na podání založená ve spise a trestní podání s odůvodněním, že se „dopustily úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele“, přičemž J. N. a MUDr. J. K. uváděly, že „se ničeho ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. nedopustily“ a že „jsou způsobilé dědit“.
Otázka, zda se dědic dopustil konkrétního jednání, je otázkou skutkovou, a tedy důvodem k postupu dle § 175k odst. 2 o.s.ř. Otázka, zda jednání, kterého se dopustil, je trestným činem, je otázkou právní, a tedy důvodem pro postup dle § 175k odst. 1 o.s.ř. (k tomu srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, sp. zn. 24 Co 315/97, publikované v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1998).
Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli M. N. vznikl spor o to, zda se J. N. a MUDr. J. K. dopustily Ing. J. N., CSc., namítaných jednání (účelového zahájení řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům zůstavitele, vadné „medikamentace“ léku Tenaxum, která byla spolupříčinou mrtvice zůstavitele, zneužití nepřenosné platební karty vystavené na jméno zůstavitele a průběžného vybrání částky cca. 381 000 Kč bez jeho vědomí a užití této částky neznámým způsobem, vědomého umístění zůstavitele do naprosto nekompetentního SOS seniorského domu Jíloviště bez oprávnění k poskytování potřebné péče, či pobírání příspěvku J. N. na péči o zůstavitele, i když se v její péči nenacházel), a že tato otázka je otázkou skutkovou, bylo nezbytné, aby soud (soudní komisař) v projednávané věci postupoval podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., a tedy po marném pokusu vyřešit spor dohodou (z obsahu spisu ani není zřejmé, zda se soudní komisař o takovou dohodu pokusil) odkázal Ing. J. N., CSc., ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. k podání žaloby o určení, že J. N. a MUDr. J. K. nejsou dědičkami po zůstaviteli, neboť za současného skutkového stavu věci se jeho dědické právo jeví jako méně pravděpodobné, tvrdí-li skutečnosti o dědické nezpůsobilosti J. N. a MUDr. J. K., které tyto zákonné dědičky popírají, a aby k podání žaloby určil lhůtu. Postup podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. je přípustný pouze v případě, kdy je mezi dědici sporné, zda jednání, kterého se dědic (příp. dědicové) dopustil a o jehož spáchání není mezi dědici sporu, je trestným činem či nikoliv; o takový případ se však v projednávané věci nejedná. Soudy tedy postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže šetřily podmínky dědického práva J. N. a MUDr. J. K. přímo v řízení o dědictví po zůstaviteli a spor o jejich dědické právo rozhodly podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř.
