Rozsudek Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 4 C 2/2021, ze dne 31. 8. 2022:
Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že zůstavitelem uvedený důvod vydědění:„ Jmenovaná nejeví o mě žádný zájem, nenavštěvuje mě, a ani mě nepíše a to již od svého dětství,“ tj., že dcera o něj trvale neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla podle ustanovení § 469a odstavec 1 písmeno b) o. z., nebyl naplněn.
Dle ustálené judikatury je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kdy zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kdy mu tento stav vadí a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento vztah lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/1996, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ročník 1998).
Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem, protože zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdo 86/1997 který byl publikován v časopisu Soudní judikatura pod [číslo] ročník 1998 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2447/2012).
V řízení bylo z opatrovnického spisu žalobkyně zjištěno a svědeckými výpověďmi zejména svědkyně [jméno][příjmení], první manželky zůstavitele, [jméno][příjmení], švagra zůstavitele a bratra první manželky, [jméno][příjmení], kamaráda zůstavitele, prokázáno, že první manželství zůstavitele bylo funkční po velmi krátkou dobu a záhy bylo rozvedeno. Žalobkyně byla svěřena do péče matky, otci bylo stanoveno výživné po 300 Kč měsíčně, které bylo hrazeno do doby zrušení této povinnosti k žalobě podané zůstavitelem v době zletilosti žalobkyně. Vysouzený rodičovský styk otce s tehdy nezletilou byl zřejmě jen formálním rozhodnutím, neboť záhy byla snaha zůstavitele o popření otcovství k žalobkyni. Řízení o popření otcovství nebylo úspěšné. Nejvyšší prokurátor žalobu nepodal, i přesto, že zůstavitel využil veškerých prostředků včetně intervence u generálního tajemníka Strany.
Slyšení svědci vypovídali o vztazích v rodině zůstavitele v období cca 55 let, účastníci řízení o tom, jak vnímali oni sami své postavení v rámci rodiny, míněno ve vztahu k zůstaviteli.
Postavení žalovaného jako syna zůstavitele bylo zcela jasné. Narodil se z druhého manželství zůstavitele, byl mu po rozvodu manželství svěřen do péče a žil s ním do doby smrti pod jednou střechou. Vztahy byly na dobré úrovni, o svého otce se postaral, když bylo třeba a podíleli se společně na podnikatelských aktivitách. Zůstavitel ve prospěch svého syna vydědil žalobkyni a takto ošetřil, aby majetek z dědictví připadl jen synovi.
Postavení žalobkyně jako dcery zůstavitele, neboť zůstaviteli svědčí zákonná domněnka otcovství jako manželovi matky, když otcovství nebylo popřeno, bylo zpochybněno listinou o vydědění. Žalobkyně listinu o vydědění popřela co do důvodu vydědění. Platnost listiny formou veřejné listiny nepopřela. Po rozvodu manželství rodičů žalobkyně začal každý z rodičů žít svým životem. Matka se záhy vdala a z tohoto manželství se narodili polorodí sourozenci žalobkyně. Otec se taktéž záhy oženil a z tohoto vztahu se narodil žalovaný jako polorodý bratr žalobkyně. I toto manželství se rozpadlo, zůstavitel se pak ještě jednou oženil a v průběhu života udržoval přátelské vztahy s [jméno][příjmení] od roku [rok] do roku [rok] a [jméno][příjmení] od roku [rok] do své smrti. Žalobkyně žila se svou matkou, jejím druhým manželem a polorodými sourozenci. Ve své rodině nebyla šťastná, neboť nevycházela s otčímem. Toto vyplynulo z výpovědi žalobkyně, její matky jako svědkyně a kamarádky žalobkyně [jméno][příjmení].
Žalobkyni a zůstavitele nevázalo k sobě jiné pouto, než pouto rodinné avšak formální„ dcera otec“. Lidské pouto mezi nimi nebylo žádné. Zůstavitel vyčlenil žalovanou ze svého života a posléze projevil vůli, když sepsal první listinu o vydědění ze dne [datum] na Státním notářství v [obec] pod čj. [spisová značka], [značka][číslo], tedy záhy poté, co žalovaná nabyla dne [datum] zletilosti a následně druhou listinu o vydědění ze dne [datum] sepsanou formou Notářského zápisu. Touto vůlí měl úmyslu porušit primární poslání celého dědického práva, spočívajícího v přechodu majetku z jedné generace na druhou a zachování jeho hodnot v linii po dceři zůstavitele.
Vztahy mezi zůstavitelem a žalobkyní a žalobkyní a zůstavitelem vyplynuly z výpovědi všech svědků, tedy svědků žalující strany i žalované strany. V rodině zůstavitele se nebavili o dceři z prvního manželství, zůstavitel se o ní nebavil ani s kamarády. V obecném povědomí bylo, že se narodila z prvního manželství, oba byli velmi mladí, záhy se rozvedli a zůstavitel zpochybňoval své otcovství. Nebyli spolu v žádných vztazích, stycích.
Zůstavitel sám neměl žádné vztahy k žalobkyni, nestýkal se s ní od jejího útlého dětství, zhruba od jejích tří let, s výjimkou ojedinělých náhodných setkání, popř. setkáních, které vyprovokovala sama žalobkyně, o kterých vypovídala žalobkyně, svědkyně [jméno][příjmení], kamarádka žalobkyně, svědek [příjmení][příjmení], strýc žalobkyně. Žalobkyně toužila po svém otci, neměla šťastné dětství se svým otčímem, druhým manželem matky.
V dané věci bylo prokázáno, jak již je shora citováno, že zůstavitel se s matkou žalobkyně rozvedl v době, kdy žalobkyni byly tři roky. Zůstavitel zpochybňoval své otcovství, avšak k popření otcovství nedošlo a odmítal s ní mít jakékoliv vazby. Vztahy v rámci širšího příbuzenstva byly prokazovány výpověďmi jednotlivých svědků. Zůstavitel nestál o kontakty s [celé jméno žalobkyně], nechtěl, aby byla součástí jejího života, ať již důvod byl jakýkoliv, třeba i pochybnosti o biologickém otcovství, a proto není možné akceptovat důvod vydědění ten, že o něj [celé jméno žalobkyně] trvale neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla a to i v době jeho nepříznivého zdravotního stavu.
Žalobkyně je nepominutelnou dědičkou zůstavitele. Občanský zákoník č. 89/2012 Sbírky rozšířil svobodnou vůli zůstavitele tak, aby zůstavitel mohl v nejširší možné míře ovlivnit, co se má stát s jeho majetkem v případě jeho smrti. Tato svobodná vůle zůstavitele zůstává zčásti omezena právy nepominutelných dědiců, potomků zůstavitele, kterým z pozůstalosti náleží povinný díl a to i v případě, že tyto osoby zůstavitel opomene uvést ve své závěti.
Vydědění jako jednostranné právní jednání zůstavitele tak zůstává právním institutem, který umožňuje zůstaviteli odejmout právo dědit i nepominutelnému dědici. Nepominutelného dědice lze v souladu s občanským zákoníkem vydědit pouze ze zákonných důvodů, přičemž platí, že z jiných než v zákoně výslovně uvedených důvodů vydědění nemůže být zůstavitelem provedeno, jiné důvody nelze ani smluvně sjednat ani je třeba výkladem rozšiřovat.
Dle rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 48/2000 ze dne 24.01.2001:
Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl.
V posuzovaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila a prokázala, že o zůstavitele projevovala zájem, avšak zůstavitel tento zájem odmítal. Zůstaviteli byla žalobkyně jako dcera lhostejná, sám jako rodič se zasloužil o uvedený stav. Nelze proto přičítat žalobkyni k tíži, že neprojevovala o zůstavitele zájem, který by jako dcera, možná stejně jako žalovaný, syn zůstavitele, projevovat o svého otce měla. Jak získat přízeň rodiče, který o přízeň svého dítěte nestojí.
V některých případech lze nepominutelného dědice vydědit, tj. jeho právo na povinný díl vyloučit, anebo toto právo zkrátit, což v tomto případě nepřichází v úvahu. Žalobkyně uznala pravost listiny o vydědění, která byla učiněna formou notářského zápisu, avšak popírá platnost důvodů vydědění.
Důvody vydědění uvedené v listině o vydědění nebyly v dané věci prokázány.
Soud se zabýval podotknutím zůstavitele„ není mojí pokrevní dcerou, což bylo prokázáno, i když z důvodu promeškání lhůt k podání návrhu na popření otcovství, je považována za vlastní dceru.“
Podotknutí zůstavitele není zákonným důvodem vydědění a nemá vliv na platnost důvodů vydědění. Nicméně je nutné upozornit, že zůstaviteli svědčí k žalobkyni zákonná domněnka otcovství jako manželovi matky, která nebyla popřena. Z důkazů provedených v tomto řízení: výpověď matky žalobkyně, znalecký posudek ze dne [datum][titul][příjmení] (bez vyšetření matky a dítěte), výsledek imunohematologického vyšetření ze dne [datum] nebylo zjištěno, že by otcovství zůstavitele k žalobkyni bylo vyvráceno. A i kdyby bylo vyvráceno, zákonná dědická posloupnost zůstavitel a potomci je založena na právním rodičovství.
Soud se dále zabýval dalšími důvody vydědění dle § 469a odst. 1 o. z., i když nebyly uvedeny v listině o vydědění:
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže
- a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,
- c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,
- d) trvale vede nezřízený život.
Důvod vydědění podle písmene a) úzce souvisí v dané věci v důvodem vydědění dle písmene b) dle shora uvedeného zdůvodnění rozsudku a byl by možný za situace, kdyby byla kladná odpověď na následující otázku. Jak může dítěte, o které rodič nemá zájem, tento zájem odmítá, se o něj v době nemoci, stáří či jiných závažných případech postarat a poskytnout potřebnou pomoc? Nemůže. Proto ani tento důvod vydědění není naplněn. Nemůže být naplněn ani z dalšího prostého důvodu, neboť v době pořizování projevu vůle obsahující vydědění zůstavitel nepotřeboval, nebyl v situaci, kdy by potřeboval) poskytnout potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech.
Důvod vydědění podle písmene c) nebyl tvrzen ani prokázán.
Posledním zákonným důvodem pro vydědění podle písmene d) je trvale nezřízený život potomka, který v dané věci je spatřován stranou žalovanou v „ zadluženosti“ žalobkyně.
Jak již bylo uvedeno, jeden nebo více z výše uvedených důvodů pro vydědění musí nastat před okamžikem, v němž pořizovatel uskutečnil projev vůle obsahující vydědění. Nelze vydědit potomka podmíněně do budoucna (pro případ, že svým jednáním naplní pořizovatelem uvedený důvod vydědění).
Žalobkyně prošla insolvenčním řízením, viz. výpis z insolvenčního řízení [insolvenční spisová značka] Krajského soudu v Plzni, když insolvenční řízení bylo zahájeno v roce [rok] a bylo ukončeno oddlužením a osvobozením od placení dosud neuspokojených pohledávek dne [datum].
I kdyby se jednalo o důvod pro vydědění, tento nastal po projevení vůle zůstavitele obsahující vydědění, a nebylo by k němu možné přihlédnout.
V době, kdy zůstavitel projevil vůli, sepsal listinu o vydědění [datum], nebylo prokázáno, že„ by vedla nezřízený způsob života, chovala se marnotratně“. Samotná existence oddlužení nezakládá důvod pro vydědění. Důvod je dán tehdy, pokud existuje objektivně s ohledem na to, jak je vnímám celou společností, nestačí vnímání zůstavitele. Chování potomka musí vykazovat známky kontinuálnosti a dlouhodobosti, kdy není možné očekávat návrat k „ běžnému“ způsobu života a překračující obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy, tedy chování, které ve společnosti vzbuzuje určité pohoršení. Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech daného případu, obecně je však možné říci, že samotný fakt, že na majetek potomka jsou vedeny exekuce nebo že je v úpadku, k vydědění zpravidla postačovat nebude, bylo by nutno zkoumat, jak se dlužník do těchto problémů dostal. Zůstavitel o uvedeném důvodu neuvažoval. Insolvenční řízení skončilo oddlužením a osvobozením od placení dosud neuspokojených pohledávek.
Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán ani jeden ze zákonných důvodů vydědění, soud žalobě žalobkyně vyhověl s tím, že je nutno na žalobkyni pohlížet jako na zákonnou dědičku po zůstaviteli a dědické právo jí přiznat.
