Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2967/2021-II., ze dne 21. 1. 2021:
Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli. Dědická nezpůsobilost je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného, chování potencionálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám, a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí.
Institut dědické nezpůsobilosti upravují ustanovení § 469 zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“ (předchozí právní úprava), a ustanovení § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“ (aktuální právní úprava).
Podle § 469 obč. zák. nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.
Podle ustanovení § 1481 o. z. je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.
Jakkoliv není právní úprava podle obou výše uvedených předpisů stejná (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 754/2018), zásadně se shoduje v tom, že pro závěr o dědické nezpůsobilosti není rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli (některé z uvedených osob) odsouzen či nikoliv, případně zda zanikla možnost trestního postihu (např. v důsledku smrti pachatele, prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie, udělení milosti apod.). Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán (§ 135 o. s. ř.) [právní názor vyjádřený v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1411, nebo v Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 38]. Pouze ve výjimečném případě (např. účast na sebevraždě zůstavitele) nepostačí pravomocný rozsudek soudu v trestním řízení určující, že šlo o úmyslný trestný čin spáchaný dědicem, a pro závěr o dědické nezpůsobilosti je rozhodující, zda soud v řízení o pozůstalosti dospěje k závěru, že dědicem spáchaný čin směřuje proti zůstaviteli (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021, publikovaném v časopise Ad Notam č. 3, ročník 2021).
Jinými slovy, podstatné je vždy především to, zda k jednání, které má znaky trestného činu, došlo. Pokud nedošlo k odsouzení pachatele, je nezbytné, aby soud (v řízení o pozůstalosti, příp. ve sporném řízení o dědické právo), vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické způsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti a opatřoval k nim potřebné důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3074/2015), což se v posuzované věci také stalo. Z tohoto důvodu je i v projednávané věci v konečném důsledku nerozhodné, podle které z úprav dědického práva je dědická nezpůsobilost žalovaného dle kritérií z předchozího odstavce (odsouzení za úmyslný trestný čin a zánik trestnosti činu) posuzována, neboť pro závěr, že žalovaný nedědí, zcela postačí, že je naplněn důvod dědické nezpůsobilosti, tj. že se trestný čin stal (ve smyslu právní úpravy platné v době jeho spáchání).
Jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posuzoval otázku dědické nezpůsobilosti žalovaného dle o. z. (účinného v době smrti zůstavitele); otázky týkající se toho, zda se žalovaný dopustil vůči zůstaviteli činu povahy úmyslného trestného činu, řešil v souladu s právními předpisy účinnými v době dřívější, kdy mělo dojít k tomuto závadnému chování ze strany žalovaného coby potencionálního dědice (bod 10. odůvodnění).
Jak podotkl i dovolatel, dosavadní judikatorní praxe Nejvyššího soudu k intertemporálním otázkám sice vychází ze závěru, že zákonodárce neupravil v o. z. pro dědickou nezpůsobilost obdobnou výjimku jako pro pořízení pro případ smrti, smlouvy o zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, což vždy pro konkrétní věc a soudem posuzované chování vůči zůstaviteli znamená, že je třeba věc posuzovat podle v té době platné právní úpravy dědické nezpůsobilosti (k tomu srov. právní názor vyjádřený zejména v dovoláním citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017).
V poměrech projednávané věci to tedy znamená, že se soudy při posuzování činu žalovaného, ke kterému došlo před 1. 1. 2014, neměly zabývat otázkou, zda se jednalo o čin povahy úmyslného trestného činu, neboť bylo třeba posoudit, zda tímto činem došlo ke spáchání úmyslného trestného činu (bez ohledu na to, zda žalovaný byl za čin odsouzen či nikoliv, příp. zda trestnost činu zanikla, neboť to nemá na závěr o dědické nezpůsobilosti vliv, jak uvedeno výše). Důvodem této formulační změny je však zejména okolnost, že oproti předchozí právní úpravě (obč. zák.) dochází k rozšíření okruhu osob, které jsou dědicky nezpůsobilé, a to i o osoby trestně neodpovědné (pro nedostatek věku či nepříčetnost v době spáchání činu). Jinak řečeno, pro posouzení dědické nezpůsobilosti již nadále není důležité jen to, že v trestním řízení je vydáno rozhodnutí, že skutek není trestným činem (např. není odsouzen mladistvý, jelikož nenaplnil znaky trestného činu), neboť soud v civilním řízení přesto bude v takovém případě zkoumat „povahu“ takového skutku. V posuzované věci však soud odvolací (i soud prvního stupně) důvodně shledal, že čin trestně odpovědného žalovaného dosahoval povahy úmyslného trestného činu, proto dovolací soud přihlédl k tomu, že by bylo dovoditelné i to, že se jednalo o úmyslný trestný čin žalovaného vůči zůstaviteli. Byl-li tedy žalovaný soudy shledán dědicky nezpůsobilým podle o. z., mohl být (logicky) shledán dědicky nezpůsobilým i dle obč. zák.
Pokud se týká dovolací námitky „řešení velmi podobné situace“ v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, není zcela případná, a to již proto, že Nejvyšší soud v této věci hodnotil otázku dědické nezpůsobilosti dědice obviněného z trestného činu zanedbání povinné výživy zůstavitelky a své závěry při posouzení této otázky opřel o výsledek trestního řízení, v němž dědic nebyl odsouzen, neboť uhradil dlužné výživné za podmínek ust. § 214 trestního zákona v rozhodném znění, tj. než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, a trestnost zanedbání povinné výživy tak zanikla, když trestný čin neměl trvale nepříznivých následků. V těchto souvislostech nelze přehlédnout, že dlužné výživné v projednávané věci bylo žalovaným zaplaceno na účet soudní exekutorky až více než po šesti měsících od právní moci rozhodnutí o stanovení výživného na nezletilé dítě (zůstavitele), a to zjevně pod tlakem následné exekuce na majetek žalovaného, vedené z titulu uspokojení pohledávky zůstavitele.
Nadto rovněž nelze opomenout opakované bezdůvodné podávání trestních oznámení žalovaným proti zůstaviteli (krádež PC, poškození cizí věci, porušování domovní svobody aj.), která byla odložena se závěrem, že nešlo o spáchání trestného činu a věc nešlo na místě vyřídit jinak. K tomu dovolací soud navíc podotýká, že uvedené okolnosti případu bezpochyby zakládají chování neodpovídající řádnému chování rodiče vůči potomku, k čemuž lze pro srovnání připomenout, že jednalo-li by se (naopak) o takové chování potomka vůči rodiči, pak jde podle ustálené rozhodovací praxe o důvod k vydědění potomka (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2010).
Dovolací soud se dále nezabýval ani námitkou nenaplnění podmínky soustavné přípravy zůstavitele na budoucí zaměstnání jako předpokladu pro trvání vyživovací povinnosti žalovaného, jelikož se jednak (a to především) jedná o námitku zásadně uplatnitelnou pouze v rámci opravných prostředků v řízení o výživném na nezletilé dítě (zůstavitele) [již soud prvního stupně v posuzované věci v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „nepřezkoumával závěry konečného rozhodnutí v řízení o určení výše výživného, když z tohoto v souladu s ust. § 135 o. s. ř. vycházel, nevzal tedy v potaz tvrzení žalovaného, že zůstavitel nestudoval řádně a neměla tedy být žalovanému uložena povinnost hradit výživné“ (bod 53. rozhodnutí)], jednak je i dle samotným dovolatelem předkládané rozhodovací praxe (nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 842/2016, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 4, ročník 2017) třeba (mimo jiné) přihlédnout k důvodům přerušení studia a zvážit konkrétní okolnosti případu (v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo navíc – ve vztahu k posuzované věci přiléhavě – shledáno, že soudy správně dovodily, že jednání obviněného bylo úmyslné, když ani obviněný se netajil tím, že vědomě nerespektoval svou povinnost k dítěti, které dobrovolně osvojil, a svou zákonnou povinnost vůči dceři opakovaně vědomě neplnil a dlouhodobě se jí vyhýbal).
Pro úplnost, k „extrémnímu nesouladu“ skutkových zjištění odvolacího soudu s obsahem spisu a „nepřezkoumatelnosti“ rozsudku soudu prvního stupně, z nichž dovolatel dovozuje zásah do svých práv na spravedlivý proces, lze uvést, že dovolatel předně uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a pro tento nedostatek nelze v uvedeném rozsahu v dovolacím řízení pokračovat; nehledě na to, navzdory vzneseným námitkám dovolatel nepochybně věděl, jak a proč soud prvního stupně rozhodl a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil (k tomu srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3643/2018). V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka zásahu do práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Konečně, k žádosti dovolatelky, aby Nejvyšší soud „mimo jiné posoudil otázku rozporu s dobrými mravy na straně žalovaného, což je zřejmé z obsahu celého spisu“, budiž uvedeno, že soudy se i s touto otázkou již vypořádaly, když soud prvního stupně uvedl, že „v řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaný se k zůstaviteli choval minimálně v rozporu s dobrými mravy, když mu ztěžoval již tak nelehký život“, a že „by bylo naopak proti dobrým mravům, kdyby žalovaný byl jediným dědicem po zůstaviteli“ (bod 53. odůvodnění), a odvolací soud jeho rozsudek (i v tomto ohledu) potvrdil.
Z uvedeného vyplývá, že ačkoliv odvolací soud učinil závěr o dědické nezpůsobilosti žalovaného ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., je napadený rozsudek v konečném důsledku správný.
