Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, ze dne 3. 10. 2007:
Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených; protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. § 120 odst. 2 o.s.ř.). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je sice povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových hodnot) a těch pasiv (tj. jednotlivých dluhů), které jsou mezi účastníky sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o dědictví omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily. Ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. tak uvedeným způsobem omezuje (limituje) v dědickém řízení užití obecného ustanovení § 120 o.s.ř.
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví se ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví.
Stejný postup je na místě v případě společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky (srov. § 175l o.s.ř.). Zde soud v řízení o dědictví při zjišťování, které věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřily do společného jmění, jaké měli manželé společné závazky, co každý z manželů vynaložil ze svého na společný majetek nebo co bylo ze společného majetku vynaloženo na jejich ostatní majetek, vychází soud ze shodných tvrzení účastníků (dědiců a pozůstalého manžela).
Zůstala-li některá z těchto okolností mezi pozůstalým manželem a dědici nebo mezi dědici navzájem po skutkové stránce sporná, postupuje soud (soudní komisař) podle § 175k odst. 3 o.s.ř., tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při vypořádání společného jmění k ní nepřihlíží. Účastníci (dědici nebo pozůstalý manžel) se pak mohou domáhat svých práv k tomuto majetku nebo ohledně těchto dluhů žalobou mimo řízení o dědictví.
Protože se soud v dědickém řízení jak výše uvedeno -nezabývá těmi aktivy nebo pasívy dědictví, která jsou mezi účastníky sporná, a ani skutečnostmi, které jsou při vypořádání společného jmění manželů sporné mezi pozůstalým manželem a dědici, popřípadě mezi dědici, nejsou majetek nebo dluhy, jichž se spornost týká, v dědickém řízení vypořádány. Účastníci dědického řízení se proto mohou svých práv k tomuto majetku domáhat žalobou, a to jak v době, kdy dědické řízení ještě probíhá, tak i po jeho pravomocném skončení.
Žalobu soud projedná a rozhodne o ní ve sporném řízení. Řízení o žalobě se musí účastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné legitimace.
Na základě žaloby podané podle § 175y odst. 1 o.s.ř. může být – v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu – soudním rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv nebo pasív dědictví nebo spornost skutečnosti významné pro vypořádání společného jmění manželů podle § 175l o.s.ř. [např. na základě žaloby o určení podle § 80 písm. c) o.s.ř.], ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici (mezi dědici a pozůstalým manželem) na základě žaloby na plnění [§ 80 písm. b) o.s.ř.], při níž vyřešení otázky sporných aktiv nebo pasív dědictví nebo skutečností významných pro vypořádání společného jmění manželů podle § 175l o.s.ř., bude představovat posouzení předběžné otázky.
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala určení, že do dědictví po zůstaviteli patří majetek v žalobě popsaný, jehož zařazení do aktiv dědictví po zůstaviteli, resp. do společného jmění zůstavitele a jeho pozůstalé manželky [tj. žalované 1)] zůstalo jak výše uvedeno mezi dědici, resp. mezi dědici a pozůstalou manželkou, sporné (srov. § 175k odst. 3, § 175l odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobkyně na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, neboť rozsudek o určení, že předmětné nemovitosti patří do dědictví po zůstaviteli, by nemohl být podkladem pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí; že na základě takového rozhodnutí by žalobkyně nemohla dosáhnout změny zápisu ke sporným nemovitostem zemřelého, neboť z výroku rozhodnutí by možnost tohoto zápisu nevyplývala ; že podkladem pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí v dané věci může být jen listina osvědčující vlastnictví zemřelého zůstavitele doprovázená (z hlediska žalobkyně) rozhodnutím soudu v dědickém řízení.
V posuzovaném případě žalobkyně sice formulovala žalobní petit jako návrh na určení, že do dědictví po zůstaviteli patří majetek v žalobě popsaný, nicméně z obsahu žaloby i z dalších podání učiněných žalobkyní v průběhu řízení před soudy obou stupňů bylo zřejmé, že se žalobkyně domáhá určení, že zůstavitel byl v okamžiku svého úmrtí vlastníkem sporného majetku, příp. že se jednalo o majetek náležející do společného jmění zůstavitele a jeho pozůstalé manželky.
Taková žaloba byla jak z výše uvedeného vyplývá zcela v souladu s ustanovením § 175y odst. 1 (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2007, sp.zn. 29 Odo 208/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 103, ročník 2007). Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení tak není správný [§ 80 písm. c) o.s.ř.].
