Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 70 Co 421/2021, ze dne 13. 1. 2022:
Pojem nepominutelného dědice je tradičním pojmem dědického práva, který má své počátky již v právu římském a jehož účelem je poskytnout odpovídající ochranu některým osobám v blízkém vztahu k zůstaviteli, které by zásadně (nebýt závěti, popřípadě vydědění) měly nezpochybnitelné a prvořadé právo na pozůstalost a kterým je třeba i proti vůli zůstavitele přiznat, aby v určitém rozsahu, popřípadě určitým způsobem, nabyly po úmrtí zůstavitele majetkový prospěch buď přímo z pozůstalosti, nebo majetkový prospěch z pozůstalosti bezprostředně odvozený (co do rozsahu). Úprava provedená v platném občanském zákoníku počítá s řešením práv nepominutelného dědice buď dohodou s dědici, nedojde-li k dohodě, stanoví se povinný díl rozhodnutím soudu a provádí se i se zápočet na povinný díl. Je tedy zřejmé, že o právech nepominutelného dědice má být zásadně rozhodováno v rámci řízení o pozůstalosti.
Postavení a právo nepominutelného dědice však nelze přirovnávat k postavení a právům běžného věřitele, nebo je dokonce s postavením věřitele ztotožňovat. Pohledávky věřitelů, na rozdíl od práva nepominutelného dědice, nemají původ v právu dědickém a případná ustanovení dědického práva, týkající se věřitelů, řeší jen dílčí otázky bez přímého uspokojování jejich nároků (s výjimkou postupu při likvidaci předlužené pozůstalosti). Zatímco o právech nepominutelného dědice se rozhoduje zásadně v rámci řízení o pozůstalosti a rozhodnutí o jeho právu je vykonatelné, o pohledávce věřitele v řízení o projednání pozůstalosti soud rozhodovat nemůže (výjimkou je jen zmíněná likvidace pozůstalosti), proto na rozdíl od nepominutelného dědice nemůže věřitel své právo uplatňovat jinak než ve sporném řízení, žalobou o zaplacení své pohledávky, což by ostatně musel i v případě, kdyby zůstavitel jako jeho dlužník žil.
Postavení nepominutelného dědice je podle názoru odvolacího soudu spíše postavením svého druhu. Občanský zákoník sice uvádí, že dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní (§ 1475 odst. 1 o.z.) a nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku, ale na druhé straně stanoví, že nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl. [příjmení] pojem„ nepominutelný dědic“ v sobě obsahuje výraz„ dědic“ a byť současná úprava nepominutelnému dědici zásadně přiznává jen právo na finanční vypořádání povinného dílu, který mu z pozůstalosti náleží, jejím smyslem je pouze zabránit vytváření nežádoucího a nefunkčního spoluvlastnictví. To však není důvodem, aby byl nepominutelný dědic považován za pouhého věřitele.
Také z procesní úpravy je zřejmé, že postavení nepominutelného dědice nelze zaměňovat za postavení věřitele. Věřitel na rozdíl od nepominutelného dědice není účastníkem při určení obvyklé ceny pozůstalosti, a není proto na rozdíl od nepominutelného dědice oprávněn podat odvolání proti usnesení o stanovení obvyklé ceny majetku a čisté hodnoty pozůstalosti dle § 180 odst. 1 z. ř. s. (srov. též R 58/1965), ani nemůže požadovat při projednání pozůstalosti vypořádání své pohledávky, s čímž je naopak u nepominutelného dědice v pozůstalostním řízení počítáno. Postavení nepominutelného dědice je tak mnohem bližší postavení dědice než postavení věřitele.
Z uvedeného specifického postavení účastníků pak vyplývá i nutnost za situace, že nepominutelný dědic neuplatnil své právo v rámci pozůstalostního řízení a řeší je v rámci sporného řízení, vycházet při posuzování povinného dílu z případné účasti takového dědice v dědickém řízení a jeho možností ovlivnit v pozůstalostním řízení zjištěnou čistou hodnotu pozůstalosti.
Z provedeného dokazování, zejména z protokolů o jednání sepsaných v notářské kanceláři ve dnech [datum] a [datum], je zřejmé, že žalobci se účastnili jako zákonní dědici řízení ve věci pozůstalosti po [jméno][příjmení], zemřelém dne [datum], který byl jejich otcem, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 244/2019. V řízení dědictví neodmítli, shodně uznali závěť zůstavitele za pravou a platnou a uplatnili výhradu soupisu, přičemž požádali, aby soupis pozůstalosti byl nahrazen společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, který předložili do spisu a dle něhož hodnota odkazované bytové jednotky činila [částka]. Usnesením vyhlášeným při jednání dne [datum] pak bylo rozhodnuto o tom, že se soupis pozůstalosti za účelem zjištění pozůstalostního jmění a určení čisté hodnoty majetku v době zůstavitelovy smrti tímto společným prohlášením dědiců nahrazuje. V usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 34 D 244/2019-141 byla následně ve smyslu § 180 z. ř. s. stanovena čistá hodnota pozůstalosti ve výši [částka], kdy tato byla stanovena na základě výše uvedeného společného prohlášení dědiců, a každému ze žalobců bylo potvrzeno uvedeným usnesením nabytí dědictví v hodnotě [částka].
V řízení tedy bylo prokázáno, že se žalobci jako dědici přímo účastnili pozůstalostního řízení, měli v jeho rámci plnou možnost činit návrhy a vznášet námitky, učinili výhradu soupisu, který byl následně v souladu s § 180 a § 181 z. ř. s. nahrazen společným prohlášením dědiců, přičemž na základě tohoto prohlášení byla soudem v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 34 D 244/2019-141, stanovena čistá hodnota pozůstalosti, proti níž nikdo z žalobců nic nenamítal a proti usnesení nepodal odvolání, takže uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Uvedeným pravomocným usnesením jsou žalobci vázáni, a tedy nelze učinit jiný závěr, než že při výpočtu povinného dílu je nutno vycházet výlučně z čisté hodnoty pozůstalosti tak, jak byla určena ve výše uvedeném usnesení. Povinný díl vypočítaný z částky [částka] tak po vydělení počtem čtyřech dědiců a dalším vydělením výsledné částky čtyřmi za účelem zjištění ¼ zákonného podílu ve smyslu § 1643 odst. 2 věty druhé o. z. činí [částka]. Pokud tedy bylo v dědickém řízení žalobcům potvrzeno nabytí dědictví ve výši [částka], je zřejmé, že obdrželi částku přesahující povinný díl a jejich požadavek na doplatek ve výši [částka] je nedůvodný.
