Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1080/2011, ze dne 22. 5. 2012:
K možnosti podmínění přechodu obchodního podílu na dědice podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 se Nejvyšší soud již vyjádřil v usnesení z 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 573/2006 (www.nsoud.cz), kde se zabýval možností podmínit přechod obchodního podílu souhlasem valné hromady. Konstatoval, že stanoví-li obchodní zákoník v § 116 odst. 2, že se obchodní podíl dědí, přičemž připouští, aby společenská smlouva dědění vyloučila, nelze tuto úpravu považovat bez dalšího za úpravu kogentní, jak by tomu bylo, kdyby nepřipouštěla odchylku ve společenské smlouvě. Úprava je kogentní pouze v tom směru, že možnost odchylné úpravy ve společenské smlouvě je omezená.
V odkazovaném usnesení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že připouští-li obchodní zákoník, aby společenská smlouva vyloučila dědění obchodního podílu, tj. aby dědice zcela zbavila práva zdědit obchodní podíl zůstavitele, tím spíše je třeba připustit, že bude dědění obchodního podílu vázat na splnění určité podmínky – v konkrétním případě na souhlas valné hromady (argumentace a fortiori). Přitom připuštění takové podmínky ve stanovách je pro dědice zemřelého společníka příznivější než úplné vyloučení dědění připuštěné § 116 odst. 2 ObchZ. Argumentovat lze i za použití teleologického výkladu, když účelem posuzovaného ustanovení nepochybně je, aby společníci společnosti s ručením omezeným, která je (na rozdíl od akciové společnosti) poměrně uzavřenou společností, jejíž společníci se obvykle bezprostředně podílejí na její činnosti, mohli (stejně jako při převodu obchodního podílu) při smrti některého ze společníků ovlivnit, považují-li to za potřebné, kdo se stane společníkem namísto společníka dosavadního. Tento účel nebude nikterak ohrožen, svěří-li společenská smlouva rozhodování o tom, zda se dědic společníkem stane, či nikoli, valné hromadě.
Na tyto závěry se výslovně odvolaly soud prvního stupně i soud odvolací, když dovodily plnou volnost společníků při stanovení podmínek přechodu obchodního podílu na dědice.
Z uvedeného plyne, že společenská smlouva může přechod obchodního podílu vyloučit (případně, jak dovodil Nejvyšší soud, podmínit), nemůže však určit osobu, na kterou obchodní podíl přejde. K přechodu obchodního podílu na dědice totiž – nevyloučí-li společenská smlouva dědění obchodního podílu – dochází ze zákona. Přechod obchodního podílu však nemůže být důsledkem rozhodnutí jakéhokoli subjektu, neboť takovou možnost by musel – stejně jako při dědění – založit zákon. Nepřejde-li obchodní podíl na dědice, pak připadá v úvahu pouze postup podle § 113 odst. 5 nebo 6 ObchZ.
Stanovila-li tedy společenská smlouva, že ENVI může rozhodnout, na koho přejde obchodní podíl ve společnosti, je v této části neplatná. Neplatná však je společenská smlouva i v části určující, že ENVI rozhodne o tom, zda přejde obchodní podíl na dědice společníka, a to především proto, že tuto část společenské smlouvy nelze oddělit od části upravující právo ENVI rozhodnout, na koho přejde v takovém případě obchodní podíl (srov. § 41 ObčZ). Uvedenými částmi smlouvy vyjádřili totiž společníci vůli svěřit ENVI rozhodnutí o tom, na koho přejde obchodní podíl v případě smrti třetího, čtvrtého a pátého společníka, aniž by vyjádřili vůli svěřit ENVI jen rozhodnutí o tom, že na dědice obchodní podíl nepřejde, s tím, že takové rozhodnutí vyvolá důsledky podle § 113 ObchZ.
