Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 148/2021, ze dne 10. 1. 2022:
Žalobci spatřují naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že pro účely dodatečného projednání pozůstalosti musí žalobci prokázat existenci majetku v pozůstalosti. Soud (soudní komisař) však při zjištění toho, co náleží do pozůstalosti, vychází ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo (tak jako tomu bylo v daném případě) ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku, další aktiva pozůstalosti případně objasní z údajů dědiců. K majetku, který by mohl tvořit pozůstalost, nepřihlíží soud (soudní komisař) bez dalšího jen tehdy, neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti (§ 172 odst. 2 z. ř. s.).
Sporem o aktiva nebo pasiva dědictví se tedy rozumí spornost po skutkové stránce věci. Jsou-li údaje účastníků o rozhodných skutečnostech shodné a zařazení věcí nebo pohledávek (dluhů) do aktiv nebo pasiv dědictví závisí jen na právním posouzení, soud (soudní komisař) takový majetek do aktiv pozůstalosti nezařadí pouze tehdy, jestliže dospěl k právnímu závěru, že do aktiv nebo pasiv dědictví skutečně nepatří. Pokud se však dědici shodují na rozhodných skutečnostech, které umožňují učinit závěr o tom, že majetek zůstavitel ke dni své smrti vlastnil, je soudní komisař povinen takový majetek považovat za aktivum pozůstalosti a jako součást pozůstalosti ho projednat. Tomu nebrání ani rozpor dědici tvrzených nesporných skutečností se stavem zápisů v katastru nemovitostí nebo v evidenci motorových vozidel (který ani nemusí skutečnému stavu odpovídat), nebo odlišná skutková tvrzení osoby, která účastníkem pozůstalostního řízení není. Pozůstalostní řízení je řízením nesporným, zařazení určité věci nebo práva do pozůstalosti má jen deklaratorní účinek a není nezvratným důkazem o tom, že majetek v něm uvedený zůstaviteli k okamžiku jeho smrti patřil. Pro dědice, kteří byli účastníky řízení, je rozhodnutí o pozůstalosti závazné i ohledně zařazeného majetku a toho, jaký je jejich dědický podíl, nebo, došlo-li k rozdělení pozůstalosti, kdo z dědiců takový majetek nabyl.
Z nesporných tvrzení dědiců týkajících se dalšího majetku zůstavitele vychází soud (soudní komisař) i v případě, že se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti objeví majetek, který dle tvrzení dědiců tvoří aktivum pozůstalosti.
Pokud tedy mezi všemi dědici panuje shoda na rozhodných skutečnostech, které umožňují zařadit do aktiv pozůstalosti majetek, který je evidován na jinou osobu, než zůstavitele, není třeba, aby svá tvrzení soudnímu komisaři prokázali, ani aby předložili rozhodnutí soudu o tom, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem takového majetku. Soud (soudní komisař) si takové shodné rozhodné skutečnosti právně posuzuje v pozůstalostním řízení sám. Závěr soudu prvního stupně, že bez obnovení zápisů vlastnického práva zůstavitele k předmětnému majetku není možné takový majetek jako součást pozůstalosti projednat, je tedy nesprávný.
