Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 17 Co 77/2004, ze dne 5. 5. 2004:
Krajský soud sdílí závěr okresního soudu, že A. J. již nemohla svým prohlášením z listopadu 2003 platně a účinně dědictví odmítnout. Dala totiž před tím svým počínáním najevo, že dědictví odmítnout nechce (§ 463 odst. 1 a § 465 ObčZ). Z jejího počínání bylo přinejmenším nepochybné, že hodlá jako dědička vstoupit do zůstavitelčiných práv a povinností, tedy stát se jako dědička zůstavitelčinou právní nástupkyní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000). Zvlášť zřetelné to je z jejího podání z 19. 9. 2002. V něm se vyjadřuje i k rozsahu aktiv dědictví, navrhuje zařazení „tržní ceny získané z prodeje družstevního bytu do dědictví“, aby cena byla „spravedlivě rozdělená“, a sděluje: „nesouhlasím s tím, abych byla na svých právech zkrácena, resp. poškozena, když by za normálních okolností byl členský podíl k družstevnímu bytu předmětem dědictví. Bude-li ponechána tržní cena za převod bytu panu P. V., navrhuji na jeho dědický podíl tržní cenu započíst, neboť od zůstavitelky za jejího života tuto částku pan P. V. získal“. A. J. projevila vůli stát se dědičkou jednoznačně tím, že se domáhala práva na svůj zákonný dědický podíl (nechtěla být krácena o podíl z toho, co měla zůstavitelka obdržet za majetek, který za života úplatně převedla na jiného) a dokonce navrhovala započtení na podíl dědice P. V. toho, co za života od zůstavitelky bezplatně obdržel (§ 484 ObčZ). Po započtení by se podíl tohoto dědice snížil, a tak by se zvýšil podíl odvolatelky. Už jen tímto počínáním dala odvolatelka jasně najevo, že dědictví odmítnout nechce. Krajský soud se za tohoto stavu nemusel zabývat v tomto smyslu hodnocením významu jejích dalších úkonů.
Právo osoby vstoupit do práv a povinností zůstavitele je dědickým právem v subjektivním smyslu a vzniká v okamžiku smrti zůstavitele (§ 460 ObčZ). Ode dne úmrtí zůstavitelky, to je od 7. 6. 2002, bylo na vůli odvolatelky, jíž ze zákona podle § 473 odst. 1 ObčZ svědčil důvod dědění, zda dědictví přijme či odmítne. Od toho dne je zapotřebí posuzovat počínání odvolatelky ve smyslu § 465 ObčZ. Odvolatelka se mýlí v představě, že rozhodující je její chování teprve až následně po poučení o možnosti dědictví odmítnout. Z občanského zákoníku nic takového dovozovat nelze, a to ani ze systematického řazení ustanovení § 463, § 464 a § 465, jak se domnívala odvolatelka. V nich nejprve je upraven způsob odmítnutí, pak prohlášení o odmítnutí a posléze nemožnost odmítnutí dědictví. Samo pořadí ustanovení v zákoně neznamená, že jednotlivé úkony se musí automaticky časově řadit v tomu odpovídajícím sledu bez ohledu na další souvislosti. Zde rozhodující je, že subjektivní dědické právo odvolatelka nabyla 7. 6. 2002 v okamžiku úmrtí zůstavitelky, svým pozdějším chováním, z něhož bylo zřejmé, že dědictví odmítnout nechce, promarnila právo dědictví odmítnout, a tak poté učiněné prohlášení o odmítnutí dědictví nemá právní účinky. To i přesto, že ji okresní soud o právu odmítnout dědictví potom, co toto právo pozbyla, poučil. Postup okresního soudu byl nesprávný. Nesprávné poučení však nové právo odmítnout dědictví nezakládá. Odvolatelka není nucena proti své vůli stát se v rozporu s ústavními principy dědičkou, jak namítala. Naopak se jí stala v důsledku svých úkonů v souladu s právem, jak krajský soud shora vyložil.
