Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1504/2018, ze dne 17. 4. 2019:
Velký senát Nejvyššího soudu následně ve zmíněném R 30/2015 uvedený rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu odstranil (a překonal tím dosavadní rozhodovací praxi postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) přijetím závěru, že ten, kdo (jako dědic) nabyl dědictví, neodpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, v plném (neomezeném) rozsahu, nýbrž že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele (přebírá zůstavitelovy dluhy) – a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele – jen omezeně, a to do výše ceny nabytého dědictví (zásada pro viribus hereditatis); je-li více dědiců, odpovídají za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (srov. § 470 odst. 1 a 2 občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále „obč. zák.“, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009). V případě, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně, neboť zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví, je nepochybné, že některé pohledávky zůstavitelových věřitelů, popř. část těchto pohledávek, zůstanou neuhrazeny. Jestliže rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem odůvodňuje závěr, že bude (má být) splněna jen část pohledávky zůstavitelova věřitele, má zůstavitel procesního (a právního) nástupce jen v takovém rozsahu, v jakém dědic odpovídá za zůstavitelův dluh. V rozsahu neuspokojované části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, pročež povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle ustanovení § 107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastaví řízení v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.
Z posledně citovaného usnesení dovolacího soudu lze dovodit požadavek procesní reflexe odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem) nikoliv až ve fázi částečného zamítnutí nebo odmítnutí žaloby, ale již při rozhodování o zastavení řízení v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za níž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá. Míru (rozsah) odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem) je nutné zásadně zkoumat v souvislosti s řešením otázky, zda a s kým bude v řízení pokračováno (podle ustanovení § 107 o. s. ř.), nikoliv až při rozhodování o věci samé. Posouzení rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem se totiž neprojevuje jako okolnost, která by byla významná pro rozhodnutí ve věci samé, ale již v rámci zkoumání podmínek řízení (posléze vyjádřené rozhodnutím o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení). Shodný závěr (co do způsobu, jakým je v probíhajícím řízení nutné zohlednit rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem) je ostatně zastáván rovněž odbornou literaturou (srov. např. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 724, nebo Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374).
Podle názoru dovolacího soudu je nezbytné výše uvedené závěry aplikovat také do řízení ve věci výkonu rozhodnutí (exekuce), neboť i v tomto řízení se omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele (v posuzovaném případě vycházející z úpravy o. z.) musí promítnout již při rozhodování o procesním nástupnictví povinného, nikoliv až ve fázi rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 o. s. ř. Rovněž ve vykonávacím (exekučním) řízení je totiž nutné zkoumat podmínky řízení v souvislosti s procesním nástupnictvím, a proto v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za niž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá, nemá zůstavitel (povinný) procesního nástupce, přičemž i zde platí, že neumožňuje-li povaha věci pokračovat ve vykonávacím (exekučním) řízení o celé pohledávce, soud podle § 107 odst. 5 o. s. ř. řízení zastaví v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 3549/2015, a dovolatelkami znamenané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 2213/2015).
Oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, podle které dědic bez dalšího odpovídal za dluhy do výše ceny nabytého dědictví (srov. § 470 a § 471 obč. zák.), však dochází podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 k přechodu povinnosti k úhradě dluhů v plném rozsahu, tj. dědic je povinen uhradit zůstavitelovy dluhy i nad rozsah nabytého dědictví (tzv. i ze svého výlučného majetku), není-li zákonem stanoveno jinak (srov. § 1701 o. z.).; proto dědic, byť z dědictví ničeho nenabyl, odpovídá za dluhy zůstavitele, nebylo-li jeho postavení dědice jinak zákonným způsobem modifikováno. Z toho plyne, že soud je povinen při rozhodování o procesním nástupnictví přihlédnout zejména ke skutečnosti, zda dědicové (či některý z nich) uplatnili výhradu soupisu ve smyslu § 1706 o. z., popřípadě zda zde neexistuje jiný – zákonem stanovený – důvod pro úpravu rozsahu odpovědnosti jednotlivých dědiců za dluhy zůstavitele.
Jelikož se soudy v předchozích stupních otázkou rozsahu odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele nikterak nezabývaly a odchýlily se tak od závěrů relevantní judikatury Nejvyššího soudu (především od shora citovaného R 30/2015 či od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 2213/2015), je jejich právní posouzení prozatím neúplné, a tudíž nesprávné.
