Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky, Rv II 488/43, ze dne 27. 6. 1944:
Dovolání, uplatňující dovolací důvody podle § 503, čís. 2 a 4 c. ř. s., není s to otřásti svými vývody správným a přiléhavě odůvodněným úsudkem odvolacího soudu, že oprávnění nepominutelného dědice požadovati povinný díl je výlučně osobním oprávněním, které zaniká smrtí oprávněného a nenáleží tudíž do jeho pozůstalosti (§ 531 obč. zák.) a které nutno rozeznávali od nároku na povinný díl, jenž vzniká teprve tou skutečností, že jej nepominutelný dědic uplatnil, což se v projednávané věci nestalo.
Jen když nepominutelný dědic svůj nárok na povinný díl uplatnil, stává se tím nepominutelný dědic pozůstalostním věřitelem, jeho pohledávka je pak součástí jeho jmění a patří tudíž i do jeho pozůstalosti. Když tedy, jak je tomu v souzeném případě, nepominutelný dědic zemřel, aniž před tím nastala některá z uvedených skutečností, jež by přivodila vznik jeho nároku na povinný díl, nemůže pozůstalost po něm takový vůbec nevzniknuvší nárok s úspěchem uplatňovali. Pro úplnost jest podotknouti, že ustanovení § 780 obč. zák. nepřicházelo při řešení právní otázky v projednávané věci v úvahu, ježto se vztahuje jen na potomky vyděděného dítěte.
