Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky sp. zn. R I 129/29, ze dne 14. 3. 1929:
Pozůstalostí se nazývá souhrn práv a závazků zemřelého, pokud se nezakládají na poměrech ryze osobních (§ 531 obč. zák.). Po rozumu tohoto ustanovení zákona pomíjejí smrtí zůstavitele jen taková práva a závazky, jež jsou omezeny na osobu nebo se týkají jen osobních konání zemřelého, tudíž osobní práva (§ 15 obč. zák.) a závazky proti nim (§ 1448 obč. zák.). Naproti tomu majetková práva a majetkoprávní závazky, majetkoprávní vztahy a poměry zůstavitele, trvají i po smrti oprávněného nebo povinného, přecházejíce s mrtvého na jiné osoby, takže jejich soubor tvoří pozůstalost zůstavitelovu (Stubenrauch str. 737 a 738, Krasnopolski, Erbrecht, str. 2 a Krainz-Ehrenzweig II. 2. str. 324). Také praxe souhlasí v tom, že pozůstalostí jest i jmění, pozůstávající jen z právních nároků (rozh. vid. nejv. soudu čís. 9724 Gl. U.). Jest otázkou, jaké měl právo zůstavitel, byla-li zřízena jeho příspěvkem telefonní stanice účastnická ve dvoře T. (§ 2 čís. 6 telef. řádu). Zůstavitel stal se takto účastníkem telefonu a nabyl podle § 9 uved. telef. řádu práva, by používal hovorny (stanice), podrobiv se zároveň povinnostem v odst. (2) § 9 telef. řádu blíže uvedeným. Práva a povinnosti zůstavitelovy, vyplývající z jeho účastnictví na telefonu, byly zděditelné, neboť tato práva a povinnosti přecházejí smrtí zůstavitele podle § 34 (1) telef. ř. na jeho dědice.
