Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2920/99, ze dne 18. 1. 2001:
Odvolací soud pominul, že tento právní závěr lze dovodit pouze za předpokladu, že se dědické poměry řídí právním řádem České republiky, kde právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví předpokládá mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 ObčZ), avšak k jeho nabytí zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Protože dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem (dříve státním notářstvím) projednáno a rozhodnuto, není tu v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Stav, jaký v takovém případě vzniká v době od smrti zůstavitele až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) se tak projevuje ve vzájemných vztazích dědiců k majetku patřícímu do dědictví; až do vypořádání dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví a z právních úkonů týkajících se věcí patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví se tak uvedený zvláštní vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 OSŘ), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sportu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 6/2000 pod číslem 67).
Podle ustanovení § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen“ZMPS”), projedná Český soud (dříve státní notářství) dědictví po cizinci, které je v České republice (dříve Československé socialistické republice, později České a Slovenské Federativní Republice), vždy, jde-li o nemovitosti ležící na jejím území. Podle ustanovení § 17 ZMPS se dědické právní poměry řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti.
Protože z hlediska italského právního řádu (M. R. byl v době své smrti občanem Itálie a dědické právní poměry se tak řídí právním řádem Itálie) odvolací soud danou věc vůbec neuvažoval a jeho závěry ohledně věcné legitimace žalobkyně se opírají o principy dědického práva upraveného právním řádem České republiky, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ byl tak uplatněn důvodně; v důsledku toho Nejvyšší soud ČR ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
