Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4873/2017, ze dne 20. 2. 2019:
Dále podle ustálené rozhodovací praxe platí, že zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou až do právní moci usnesení soudu v pozůstalostním řízení považováni za vlastníky celého majetku (včetně majetkových práv) spadajícího do pozůstalosti, přičemž ve sporech s jinými osobami týkajících se věcí patřících do pozůstalosti se daný vztah k zůstavitelovu majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků, a to i v případě, že příslušná část majetku zůstavitele nebyla v řízení o pozůstalosti vypořádána (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, 6/2000 pod č. 67, či usnesení téhož soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 930/2015). Lze tedy konstatovat, že uplatněný nárok na náhradu za bolest se stal součástí pozůstalosti po žalobkyni a), a jelikož nebyl v rámci proběhlého pozůstalostního řízení vypořádán (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 34 D 1155/2018-91, jímž došlo ke schválení dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti), náleží v současné době všem jejím potenciálním dědicům, tedy manželu F. M. a dceři B. K., kteří jsou zároveň jejími procesními nástupci.
