Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, ze dne 27. 3. 2002:
Podle § 460 ObčZ se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Dědictvi je představováno souhrnem všech práv a povinností způsobilých být předmětem dědění. Z práv, která zanikají smrtí oprávněného, je třeba uvést zejména práva osobnostní, vztahující se k základním atributům lidské osobnosti, a práva osobní, týkající se projevů osobní povahy. Naproti tomu práva a povinnosti majetkové povahy zásadně smrtí fyzické osoby nezanikají, ale přecházejí na právní nástupce (§ 579 ObčZ); výjimku tvoří ta majetková práva a povinnosti, u nichž tak stanoví zákon [právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění (§ 579 odst. 2 ObčZ)], nebo která byla vázána na osobu zemřelého [např. právo odpovídající věcnému břemeni, svědčilo-li určité osobě (§ 151p odst. 4 ObčZ)] a u nichž plnění bylo omezeno jen na osobu věřitele. Zvláštnímu režimu právního nástupnictví pak podléhá přechod některých práv po zemřelém na další osoby podle zvláštní právní úpravy (např. přechod nároků vyplývajících z právních předpisů řešících nápravu některých majetkových křivd). Ve smyslu § 460 ObčZ dědění tedy spočívá na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikly a u nichž není stanoven zvláštní režim právního nástupnictví.
V tomto řízení se žalobce domáhá náhrady škody, která měla být způsobena tím, že v rámci restitučních nároků jeho matky podle zákona č. 403/1990 Sb. žalovaní nepodali u Ministerstva financí včas výzvu na poskytnutí peněžní náhrady za nemovitosti, jež byly demolovány, a v důsledku toho nárok matky žalobce zanikl a tím jí byla způsobena majetková újma. Předmětem řízení je tedy nárok na peněžité plnění z titulu náhrady škody a nikoliv restituční nárok samotný. Jde o majetkový nárok zůstavitelky, který není vázán pouze na její osobu, a proto její smrtí nezanikl, a to bez ohledu na to, že jej za svého života u soudu neuplatnila.
Otázka věcné aktivní legitimace žalobce v tomto sporu nezávisela na tom, zda již bylo skončeno dědické řízení po M. W. a zda tato pohledávka v něm byla uplatněna, jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž na tom, zda žalobce je skutečně jediným dědicem zůstavitelky, a tedy zda i před rozhodnutím soudu o potvrzení dědictví je oprávněn domáhat se práva, o nějž v řízení jde. Soud je povinen vycházet z pravomocného rozhodnutí o dědickém právu, tj. o tom, kdo je dědicem zůstavitelky, jež bylo vydáno v řízení o dědictví. Pokud by ovšem otázka okruhu dědiců po zůstaviteli nebyla v dědickém řízení vyřešena, není vyloučeno, aby ji soud posoudil sám jako otázku předběžnou. Je-li dědiců více, jsou až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví neodmítli, považováni za vlastníky všech věcí a majetkových práv patřících do dědictví, z právních úkonů týkajících se majetku patřícího do dědictví jsou povinni a oprávněni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků – § 91 odst. 2 OSŘ (srov. rozhodnutí publikované pod č. 42 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974 a rozsudek NS, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 6, pod č. 67).
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že k uplatnění nároku na náhradu škody, způsobené M. W., není žalobce jakožto její jediný dědic aktivně legitimován z důvodu, že není skončeno řízení o dědictví po M. W., není správný. Otázka okruhu dědiců, na níž závisí posouzení aktivní legitimace žalobce, však nebyla v dosavadním řízení před soudy obou stupňů najisto postavena.
