Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 133/2022, ze dne 13. 9. 2022:
Dědické právo dle § 1479 o. z. vzniká smrtí zůstavitele. V tomto ohledu má každé rozhodnutí o dědictví deklaratorní povahu. I v daném případě tedy žalovaná nabyla dědictví se zpětnou účinností k okamžiku smrti zůstavitele a § 13 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. se zde tedy neuplatní, neboť den nabytí majetku žalovanou je na základě výše citovaných ustanovení zákona přímo stanoven. Námitky žalobkyně byly tedy v tomto směru důvodné.
Je pravdou, že na příslušenství dluhů přirostlé po smrti zůstavitele se nevztahuje limitace § 1706 o. z., dle kterého uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. Nejedná se totiž o dluhy zůstavitele, i když i tyto dluhy spadají do pasiv pozůstalosti. Takový závěr je v souladu i se starší judikaturou – rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 2409/2009, dle kterého úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel a dědici dlužníka jsou proto povinni k jejich zaplacení bez omezení (vyplývajícího z tehdy platného § 470 obč. zák.).
Pojem pasiva pozůstalosti (dle § 171 odst. 2 z. ř. s.) je přitom širší než pojem dluhy zůstavitele (dle § 1706 o. z.), Zahrnuje kromě dluhů zůstavitele, které měl v době smrti, i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt (§ 171 odst. 2 písm. a) z. ř. s.), a dále náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele, nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti (§ 171 odst. 2 písm. b) .z. ř. s.).
Rozlišení dluhů zůstavitele, které měl v době smrti, a dluhů vzniklých po smrti zůstavitele, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila smrt, se objevuje i v ustanovení § 238 z. ř. s. vymezujícím pasiva likvidační podstaty. Příslušenství pohledávky žalobkyně vůči zůstaviteli přirostlé po smrti zůstavitele tedy spadá do pasiv pozůstalosti, ačkoli nepředstavuje dluh zůstavitele.
Žalovaný stát jako nabyvatel odúmrti za příslušenství dluhů zůstavitele přirostlé od data úmrtí zůstavitele odpovídá plně jako jiní dědicové, přičemž stejně jako u jiných dědiců jde již o jeho vlastní dluh. Na tomto závěru nemění nic ani to, pokud příslušenství dluhů zůstavitele přirostlé od data úmrtí zůstavitele v součtu s dluhy zůstavitele převyšuje nabyté dědictví, přestože stát jako nabyvatel odúmrti na rozdíl od jiných dědiců nemůže dědictví odmítnout. Stát tím, že nemůže dědictví odmítnout, není oproti jiným dědicům znevýhodněn nepřípustně – v rozporu s principy spravedlnosti a není zde dán prostor pro soudcovské dotváření práva postupem podle § 10 o. z. Žalovaný stát totiž může takové situaci, jaká nastala v posuzované věci a jakou subjektivně vnímá jako nabytí de facto předluženého dědictví, předejít, a to tím, že bude trvat na řádném vyčíslení pasiv pozůstalosti a v návaznosti na uvedené navrhne likvidaci pozůstalosti.
