Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1887/2017, ze dne 22. 2. 2018:
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). K nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; znamená to mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví. V době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu o dědictví tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí, mimo jiné tedy i kdo se stane zůstavitelovým dědicem. Před skončením řízení o dědictví lze přitom za dědice považovat jen toho, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl vyrozuměn soudem o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl.
V projednávané věci bylo zjištěno, že pozůstalostní řízení po zůstavitelce (původní účastnici dědického řízení po zůstaviteli), vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 36 D 226/2015, bylo zastaveno podle ustanovení § 153 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), a že „podle protokolu o předběžném šetření ze dne 3. 3. 2015“ zanechala zůstavitelka syna R. K., dcery J. K. a Z. G.
Určil-li soud prvního stupně, že procesními nástupci zůstavitelky, se kterými bude v dědickém řízení po zůstaviteli nadále pokračováno, jsou její potomci, nelze takový postup z důvodů dále uvedených považovat za správný.
Pokud zůstavitel nezanechal žádný majetek patřící do pozůstalosti, (soud) soudní komisař vydá usnesení o zastavení řízení, které není třeba doručovat. Závěr o tom, že není majetek, o kterém je možno jednat, učiní (soud) soudní komisař zejména z poznatků, které získal z předběžného šetření (§ 139 z.ř.s.). V tomto připadě není příliš účelné zjišťovat dědické právo, které by dědici měli k případnému majetku. Rovněž je otázkou procesní ekonomie, zda je třeba do spisu podchytit maximum poznatků o osobách, které by přicházely v úvahu jako dědici v případě, že by se dodatečně zjistilo, že zůstavitel zanechal nějaký majetek (srov. Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 306).
Soud prvního stupně i soud odvolací v posuzované věci ponechaly totiž stranou svých úvah, že je-li pozůstalostní řízení pro nepatrný majetek zůstavitele zastaveno, nezkoumá se (zpravidla) dědické právo. Otázka, kdo je dědicem zůstavitele, přitom nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví (pozůstalosti) po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015). Nebylo-li dědické právo v řízení zkoumáno, postupuje se při rozhodování o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř. stejně, jako kdyby řízení o dědictví (pozůstalosti) dosud nebylo skončeno (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 723).
Vzhledem k tomu, že dědické právo v pozůstalostním řízení po zůstavitelce zkoumáno nebylo (sdělení notářky o tom, kdo jsou v úvahu přicházející zákonní dědici, není za dané situace relevantní), je nutné namísto ní, jako zemřelé účastnice dědického řízení po zůstaviteli, jednat s jejími „neznámými dědici“, neboť – jak je uvedeno výše – v jiném než dědickém (pozůstalostním) řízení dědice zjišťovat nelze. Aby mohlo být s potomky zůstavitelky na jejím místě v dědickém řízení po zůstaviteli jednáno, muselo by pozůstalostní řízení po ní dospět alespoň do té fáze, kdy by se v úvahu přicházející dědicové ve stanovené lhůtě vyjádřili, že dědictví neodmítají, resp. by již marně uběhla lhůta pro vyjádření (do té doby nemůže být totiž zřejmé, jak by pozůstalostní řízení dále probíhalo). Pro úplnost dovolací soud dodává, že v případě, že by měli být zjišťováni dědici zemřelé účastnice, muselo by být „znovuotevřeno“ pozůstalostní řízení, ve kterém by bylo dědické právo po ní zkoumáno, přičemž takový postup, který je „quasi“ dodatečným projednáním pozůstalosti, je možný pouze za situace, objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno, majetek, který tvoří aktivum, popřípadě též pasivum pozůstalosti (srov. ustanovení § 192 z.ř.s.). Jelikož žádné nové aktivum (pasivum) pozůstalosti dosud objeveno nebylo, a to ani s ohledem na hodnotu dědictví případně nabytého po zůstaviteli na základě usnesení o dědictví, nelze pozůstalostní řízení po zůstavitelce takovým způsobem znovu „otevřít“.
