Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2000, ze dne 17. 5. 2001:
Stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu o dědictví, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Jestliže dědicové dědictví odmítnou, nastává stejná situace, jako kdyby zůstavitel žádné dědice nezanechal (odmítnutí dědictví má zpětné účinky ke dni smrti zůstavitele); dědictví v takovém případě připadá státu a až do právní moci usnesení, kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu, je považován za vlastníka celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele) stát. Došlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům, nabývají zůstavitelovi věřitelé majetek patřící do dědictví na základě pravomocného usnesení soudu o schválení této dohody ke dni smrti zůstavitele; až do právní moci tohoto usnesení jsou dědici považováni za vlastníky tohoto majetku. V případě, že soud nařídí likvidaci dědictví (§ 175t o. s. ř.), provede ji po právní moci usnesení zpeněžením všeho zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem mimo dražbu přiměřeně podle ustanovení § 27 odst. 2 a § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a o majetku zůstavitele, který se nepodaří zpeněžit, rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (§ 175u o. s. ř.). Ten, kdo v rámci zpeněžení zůstavitelova majetku získá věci, hodnoty nebo jiná majetková práva zůstavitele, se stává jejich vlastníkem (majitelem) ke dni smrti zůstavitele; až do zpeněžení jsou považováni za jejich vlastníky (majitele) dědicové, popřípadě stát, jestliže zůstavitel nezanechal dědice nebo jestliže dědicové dědictví odmítli nebo z jiných důvodů nemohou dědit.
Za „dědice zaměstnavatele, který je fyzickou osobou“, nelze ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce považovat jen toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli, který byl zaměstnavatelem, nebo ty, kdo dědí po zůstaviteli, který byl zaměstnavatelem, ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání dědictví, popřípadě jim bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. Z výše uvedeného vyplývá, že výsledkem dědického řízení po zůstaviteli, který byl zaměstnavatelem, může být také stav, že dědictví připadne státu podle ustanovení § 462 obč. zák., nebo že dědictví nabudou zůstavitelovi věřitelé na základě soudem schválené dohody o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, anebo že věci, hodnoty a jiná majetková práva patřící do dědictví mohou přejít do vlastnictví (majetku) jiného na základě zpeněžení, provedeného v rámci likvidace dědictví, jakož i to, že až do pravomocného usnesení soudu o dědictví (do zpeněžení věcí, hodnot a jiných majetkových práv patřících do dědictví při likvidaci) se považují za vlastníky zůstavitelova majetku dědici, popřípadě stát.
Při posouzení, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce, není na místě rozlišovat podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví po zůstaviteli, který byl zaměstnavatelem. Jde o okolnost, kterou zaměstnanec jako účastník pracovněprávního vztahu se zemřelým zaměstnavatelem nemůže ovlivnit, a z hlediska výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na straně zaměstnavatele nemůže být významné, kdo a z jakého právního důvodu při projednávání dědictví získal zůstavitelův majetek.
Názor, podle kterého práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí podle ustanovení § 251 a zák. práce jen na ty, kteří se stali zůstavitelovými dědici podle ustanovení § 481, § 482 nebo § 483 obč. zák., rovněž nebere náležitý zřetel k tomu, že rovněž v případě jiného výsledku dědického řízení není důvodu narušovat jednotu osobních a hmotných složek podnikání a že zánikem pracovněprávních vztahů může dojít po smrti zůstavitele bezdůvodně ke snížení ceny majetku patřícího do dědictví, ačkoliv pro určení obecné (obvyklé) ceny majetku patřícího do dědictví je rozhodný stav v době smrti zůstavitele, a tím k poškození toho, kdo majetek z dědictví nabyl.
Z hlediska právního postavení zaměstnanců je třeba – vzhledem ke čl. 1 Listiny základních práv a svobod, která byla usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky – v neposlední řadě přihlédnout k tomu, že rozlišování v přechodu práv a povinností z pracovně právních vztahů po smrti zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví a kdo na jeho základě získal do vlastnictví zůstavitelův majetek, popřípadě podle toho, zda dosud probíhá řízení o dědictví nebo zda již bylo skončeno, zakládá nerovnost mezi zaměstnancem, který byl zaměstnán u zůstavitele, po němž majetek nabyl dědic zůstavitele podle ustanovení § 481, s 482 nebo § 483 obč. zák., a mezi zaměstnancem, který byl zaměstnán u zůstavitele, po němž dědictví získal do vlastnictví (majetku) někdo jiný, popřípadě zaměstnancem, který byl zaměstnán u zůstavitele, po němž projednání dědictví dosud není skončeno. Podle názoru dovolacího soudu proto smyslu a účelu ustanovení § 251a zák. práce odpovídá takový výklad, který považuje za „dědice zaměstnavatele, který je fyzickou osobou“, všechny výše uvedené osoby, popřípadě stát, kterému připadlo nebo má připadnout dědictví podle ustanovení § 462 obč. zák.
V případě, že podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nebo o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů nabude podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, jeden (někteří) ze zůstavitelových dědiců nebo věřitelů, přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů jen na tyto dědice nebo věřitele. Opačný závěr by odporoval účelu a smyslu projednání dědictví a ustanovení § 251a zák. práce.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nedochází tehdy, jestliže zůstavitel nezanechal majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty (§ 175h o. s. ř.). V těchto případech zůstavitel nemá právního nástupce, který by vstupoval do jeho práv a povinností, a případný majetek nabývá vypravitel pohřbu nikoliv z titulu dědění, ale rozhodnutím soudu (§ 132 obč. zák.). Není tu proto nikdo, na koho by mohla ze zemřelého zaměstnavatele práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přejít.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za dědice zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, se ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce považuje nejen ten, komu bylo soudem jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zaměstnavateli, ten, kdo jako dědic podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, nebo ti, kterým soud potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů, ale i ten, kdo podle soudem schválené dohody o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů nebo při zpeněžení zůstavitelova majetku, provedeného v rámci likvidace dědictví, nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, nebo stát, kterému připadlo dědictví podle ustanovení § 462 obč. zák. V době od smrti zaměstnavatele do právní moci usnesení o dědictví nebo do zpeněžení podniku, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, provedeného v rámci likvidace dědictví, se dědici zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce rozumí ti, jimž svědčí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů dědické právo po zůstaviteli, nebo stát, jestliže zůstavitel nezanechal dědice ze závěti ani ze zákona nebo jestliže tito dědici dědictví odmítli, popřípadě z jiných důvodů nemohou dědit. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 251a zák. práce nemůže dojít tehdy, nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty.
