Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2501/98, ze dne 18. 1. 2001:
Otázku, zda se dědic může domáhat podle § 126 ObčZ ochrany vlastnického práva k věci dříve, než byla projednána v dědickém řízení, řešil Nejvyšší soud v rozsudku z 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1586/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 1 z roku 2001, str. 47. V něm uvedl, že už v rozhodnutí pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byla tato problematika řešena tak, že dědice je třeba do pravomocného skončení řízení o dědictví považovat za spoluvlastníky věcí náležejících do pozůstalosti, a tedy jediného dědice je třeba považovat za vlastníka věci. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1586/98 dále dovodil, že Dědic má právo domáhat se vydání věci náležející do pozůstalosti na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Je-li dědiců více, mohou se domáhat vydání věci za obdobných podmínek jako spoluvlastníci. Uvedené zásady se uplatní i v případě, že doposud nebylo ukončeno řízení o projednání dědictví, případně o jeho dodatečném projednání. Je též nepochybné, že jediný dědic má právo mít věci a patřící do pozůstalosti u sebe: proto má právo domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 2 ObčZ). Pokud však dědic požaduje vydání věcí, které nebyly předmětem dědického řízení a ohledně kterých nepodal návrh na dodatečné projednání dědictví, je třeba vždy s přihlédnutím k důvodům, proč tak neučinil, zvážit, zda nesleduje obcházení zákonného postupu při projednání dědictví.”
