Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1586/99, ze dne 10. 10. 2000:
Za právní otázku, která činí z napadeného rozsudku rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud považuje otázku, zda dědic má právo na vydání neprávem zadržovaných věcí, jež byly ve vlastnictví zůstavitele – jeho právního předchůdce ke dni jeho smrti, avšak nebyly projednány v dědickém řízení, které již skončilo potvrzením dědictví jedinému dědici.
Podle § 126 odst. 1 ObčZ vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Zákon stanoví, že obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (§ 126 odst. 2 ObčZ). Problematikou právního postavení dědiců do skončení dědického řízení se zabývá rozhodnutí, publikované pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „dědictví se podle § 460 ObčZ nabývá smrtí zůstavitele. Je-li dědiců více, jako je tomu v této věci, je tu mezi smrtí zůstavitele a právní mocí rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví období, kdy všichni dědicové jsou pouze potenciálními nabyvateli věcí náležejících do dědictví. Není ovšem myslitelné, že by v tomto období věci po zůstaviteli nepatřily nikomu a že by jejich správa náležela státnímu notářství, jež projednává dědictví po zůstaviteli. Státní notářství provádí nejnutnější zajištění věcí v zájmu dědiců nebo společnosti, je-li toho nezbytně zapotřebí a nepostarají-li se o to sami dědicové (§ 30 NotŘ), nebo schvaluje podle § 41 NotŘ dispozice dědiců s majetkem přesahující rámec normálního hospodaření.
Dědice je tedy třeba v období od smrti zůstavitele až do rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví považovat za podílové spoluvlastníky věcí náležejících do dědictví se všemi právy (omezenými ustanovením § 41 NotŘ) a povinnostmi spoluvlastníků, přičemž poměr spoluvlastnických podílů se řídí poměrem dědických podílů. Ustanovení § 30 a § 41 NotŘ tedy nic nemění na odpovědnosti dědiců spojené s vlastnictvím k předmětům dědictví a tato jejich odpovědnost je podle zákona solidární (§ 138 odst. 2 ObčZ).
Období, v němž jsou všichni dědicové, kteří dědictví neodmítli, považováni za spoluvlastníky všech věcí náležejících do dědictví, v projednávané věci neskončilo, protože dědictví nebylo dosud pravomocně vypořádáno. Žalované je tedy třeba považovat za spoluvlastníky věcí zůstavitelky, jež jsou v bytě, o který je spor.“
Pokud je více dědiců třeba do pravomocného skončení řízení o dědictví považovat za spoluvlastníky věcí náležejících do pozůstalosti, je jediného dědice třeba v tomto případě považovat za vlastníka věci. Je též nepochybné, že jediný dědic má právo mít věci patřící do pozůstalosti u sebe; proto má právo domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 2 ObčZ). Je-li dědiců více, mohou se domáhat vydání věci za obdobných podmínek, jako spoluvlastníci. Uvedené zásady se uplatní i v případě, že doposud nebylo ukončeno řízení o dodatečném projednání dědictví (§ 175p odst. 2 OSŘ). Pokud však dědic požaduje vydání věcí, které nebyly předmětem dědického řízení a ohledně kterých nepodal návrh na dodatečné projednání dědictví, je třeba vždy s přihlédnutím k důvodům, proč tak neučinil, zvážit, zda nesleduje obcházení zákonného postupu při projednání dědictví. V dané věci se však odvolací soud vzhledem k jinému právnímu názoru touto otázkou nezabýval.
