Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2563/99, ze dne 27. 2. 2001:
Podle § 460 ObčZ se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. K přechodu zůstavitelem zanechaného majetku dochází tedy bezprostředně v okamžiku smrti fyzické osoby, nabytí vlastnického práva dědictvím není podmíněno rozhodnutím soudu, jímž se potvrzuje nabytí dědictví. Zákon však vedle smrti zůstavitele předpokládá rozhodnutí dědice, zda se chce nebo nechce stát právním nástupcem zůstavitele. Podle § 463 ObčZ může totiž dědic dědictví odmítnout, ledaže svým počínáním dal najevo, že dědictví odmítnout nechce (§ 465 ObčZ).
V daném případě je žalobce jediným dědicem zemřelé V. D. V tomto řízení, v němž se původně V. D. z titulu spoluvlastnického práva domáhala vydání nemovitostí, předložil jako její dědic plnou moc 6. 3. 1995, čímž dal najevo, že dědictví po ní neodmítá. Kromě toho se v řízení o dědictví ještě 10. 3. 1997 výslovně vyjádřil, že dědictví neodmítá (viz č. l. 36 spisu sp. zn. D 1962/94 soudu prvního stupně).
To znamená, že pokud byla V. D. ke dni své smrti spoluvlastnicí předmětných nemovitostí v rozsahu ideálních 3/4, pak žalobce nabyl spoluvlastnický podíl a je věcně legitimován k podání žaloby na určení, že mu takové právo náleží.
Závěr odvolacího soudu o nedostatku věcné legitimace žalobce je tedy nesprávný, resp. předčasný, neboť otázku, zda V. D. ke dni smrti skutečně spoluvlastnicí předmětných nemovitostí a zda spoluvlastnictví mohlo přejít na žalobce jako jejího dědice, odvolací soud neřešil. Stejně tak se nezabýval otázkou, zda je naplněn druhý předpoklad úspěšné žaloby na určení podle § 80 písm. c) OSŘ, tj. naléhavý právní zájem na žalovaném určení. Tato otázka nemohla proto být ani předmětem přezkumu v dovolacím řízení.
